Keltové, křesťanství a Svatý Grál III.
Keltové, křesťanství a Svatý Grál (III.)
Merlin, Kruhový stůl, rytíři Kruhového stolu
Obraz Grálu jako posvátné nádoby můžeme spatřit již v předkřesťanských dobách. Kupříkladu v řeckých pramenech nalézáme Hermův pohár jako svatou nádobu kněžské moudrosti. Daleko nejbližší příbuznost ke Grálu však můžeme najít v keltských pohádkách a mýtech.
Historie Svatého Grálu začíná, když Josef z Arimatie přináší do Evropy kalich z Poslední večeře Páně. Ten je zároveň miskou, do níž byla zachycena Kristova krev. Tím, že Josef přenechal Kristovi svůj hrob, byl přímo spjat s jeho mrtvým tělem a se silami zmrtvýchvstání. Proto, když podle legendy přináší kalich do keltské jihozápadní Anglie, přenáší se tato kvalita dále.
Motiv Grálu je přijat do příběhu o králi Artušovi a do proudu keltské spirituality. Král Artuš je pojat jako symbol naděje odumírající keltské větve na zmrtvýchvstání. Artušovým učitelem byl velmi zvláštní muž – Merlin. Tento legendární čaroděj, druidský kněz a věštec byl synem čisté panny a počat samotným ďáblem, který chtěl touto cestou napodobit Boha, zplodit Antikrista, a tak překazit Kristovo dílo spásy. Pekelný plán však ztroskotá, Merlin je vyrván z moci Luciferovy, zdědí po něm ovšem znalost věcí minulých a magie. Merlin se pohybuje na rozhraní světa lidí a bohů, na hranici mýtu a historie. Zcela pohan je svědkem přicházejícího křesťanství.
V Merlinovi je možné spatřovat zosobnění moudrosti přírody. Merlin dává prostor příchodu křesťanství, ví o tajemstvích Grálu, předvídá jeho osudy, do jeho příběhu však prakticky nezasáhne. Vědomě mu však připraví cestu. Na popud Merlina zakládá Artuš společenství Kulatého stolu. Mělo jít o napodobení stolu, který Josef z Arimatie zřídil pro Grál. Merlin mluví o tajemných tabulích…
Podobně jako u předchozích kouzelných stolců v minulosti, mělo i u Artušova stolu zůstat jedno místo prázdné. V případě Poslední večeře Páně místo bylo po Jidášovi a v případě Kruhového stolu šlo o tzv. „Záhubný stolec“. Kdo na něho usedl neprávem, měl být pohlcen zemí. U Artušova stolu bylo toto místo vyhrazeno rytířům povolaným ke Grálu. Tedy pro Parsifala a v pozdější tradici pro Galaháda.
Na rytíře Kruhového stolu pak čeká dobrodružství doslova na každém kroku. Stačí pár hodin cesty a už se ocitají před nepřátelskými hrady a dalšími nebezpečnými místy, o nichž před chvílí neměli ani ponětí. Co je to vlastně za kraj? Čí je to území? Vypadá to, že vůbec nejde o krajinu, která se dá geograficky zmapovat. Spíše se jedná o kraj ve smyslu hranice, okraje našeho světa. Tam na druhé straně se již rozkládá svět nadpřirozený, mýtický, pohádkový. Do tohoto světa nelze ani doputovat, lze se tam jen znenadání ocitnout.
Výjezdy za dobrodružstvím rytířů Kruhového stolu, jakoby udržovaly průchodnost hranice obou světů, prohlubují jejich vzájemnou propojenost, šíří právo, zákon a spravedlnost na druhou stranu života, kam nesahá moc krále, moc světská, politická ani žádná jiná pozemská moc.
Posláním rytířů je proměnit a zušlechtit vnitřní povahu skutečnosti, povznést hlubinu světa a nevědomí k řádu světa viditelného, budovaného králem. Po Grálu nelze pátrat ze zvědavosti nebo snad z chtivosti uspokojit módní touhu po mystičnu a tajemnu, ani pro zábavu.
Parsifal nehledá Grál z rozmaru, najít ho není jen jedním z jeho zájmů, ale tato snaha řídí všechny kroky jeho života. Myslí na Grál, když se ráno probouzí, i když večer uléhá. K cíli své cesty se dostává tehdy, když dokáže své srdce otevřít dokořán Bohu. Soucítící láska, která v něm procitá a roste naznačuje, že už během hledání, aniž by to sám tušil, se v něm rozezněl hlas Grálu. Protože to, co se z Grálu daruje všem, kdo o něj pečují, je právě síla vyzařující božské soucítící lásky, jež se před dvěma tisíciletími objevila na Golgotě.
